OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když budeme mít velké štěstí, tak se ještě někdy můžeme dočkat doby, kdy párkrát za dekádu vyjde album, které svým vnitřním kouzlem a upřímností doslova zbourá neměnná pravidla charakterizující tvorbu všech jeho současníků kolem, přičemž k jeho vzniku nebude zapotřebí nějakých nových zvukových technologií, ale naopak nekašírovanost, hloubka sdělení a návrat k tomu podstatnému, s čím se rocková hudba na sklonku šedesátých let stala nezastavitelným fenoménem.
Debutové album seattleských PEARL JAM je přesně takové. Vzniklo v době, kdy hudebnímu světu vládly drahé produkce a nadlidsky vyumělkovaný perfekcionalismus, který mezi samotné rockové hvězdy a jejich posluchače vyorával široký a nepřekonatelný příkop. Vysoké cíle se tenkrát nekladly pouze na zvukovou stránku, ale díky nadvládě videoklipů i na tu vizuální. Většině interpretů však unikal nějaký trvanlivě hodnotný obsah, vnitřní pnutí a síla sdělení. Přesně tyto vlastnosti dostali zakrátko album „Ten“ na vrchol, aby necelý rok po svém vydání doslova zažehlo na západním pobřeží Spojených států plamen grungeové bouře, šířící se nezastavitelně v průběhu roku 1992 do celého světa.
Byl to bývalý bubeník RED HOT CHILI PEPPERS - Jack Irons, kdo doporučil Stevu Gossardovi a Jeffovi Amentovi na post frontmana jejich nové kapely jistého Eddieho Veddera. Tento surfařský fanatik z Kalifornie byl prototypem dobového antihrdiny, přivydělávajícího si po nocích jako obsluha benzínové stanice někde poblíž San Diega. Oba s Eddiem nejprve komunikovali na dálku prostřednictvím posílaných demosnímků, které on následně svými narychlo sepsanými texty nazpíval. Vedder oba nadchl svým zápalem a horoucím hlasovým projevem, který trochu připomínal nízko položený hlas Jima Morrisona a působil na ně jako objev pramene čisté vody uvnitř průmyslově znečištěné oblasti, navíc s jeho textovými příběhy se bylo možné naprosto bez problému ztotožnit.
Slovo dalo slovo a na sklonku roku 1990 došlo k jeho přestěhování do Seattlu, kde Vedder svým novým spoluhráčům nejdříve vypomohl uctít památku Andyho Wooda, zpěváka jejich bývalé kapely – MOTHER LOVE BONE, podpůrnou účastí na jednorázovém projektu TEMPLE OF THE DOG. Záhy se však již všichni soustředili na svůj nový band, který pojmenovali PEARL JAM, jak známo, podle jednoho z legendárních halucinogenních receptů Vedderovy indiánské babičky. Ostatně, šamanská atmosféra, přírodní nespoutanost a jakási vnitřní rozervanost, z následně vzniklé debutové nahrávky prýští na všechny strany.
Už od prvních momentů bylo jasné, že debutové album PEARL JAM vládne obrovským kouzlem a potemnělou atmosférou, jakoby přímo navázanou na nezkrotné přírodní živly, která na posluchače působila až nezvykle magicky. Tahle nahrávka si vyloženě říkala o slavnostní poslechy při svíčkách. Já osobně měl z „Ten“ pocit, jako bych poslouchal hudbu z úplně jiné doby, než ve které jsem se tehdy nacházel. Šlo totiž o znovuobjevení základů americké rockové tradice, která ještě v době woodstocké generace na sklonku šedesátých let v sobě měla hodně zdravé energie, čerstvosti a progrese. A přesně těmito vlastnostmi se o takřka dvacet let později „Ten“ vyznačovalo.
Nezatíženo dobovými pravidly, bylo tou nejupřímnější zpovědí, jakou byl v té době někdo schopen v rockové hudbě stvořit. Už šamanský úvod před skladbou „Once“ měl schopnost přikovat. Baskytara až manticky probublává opakující se motiv před blížícím se kytarovým vpádem a vy s napjetím čekáte co bude následovat. Pamatuji, jak mě ve své době doslova zaskočil Vedderův drásavý hlasový projev, doprovázený vší tou dunící masou a častým štěbetáním kytar dua Gossard / McCready. Skvělý nástup.
Nejúspěšnějšími skladbami se brzy staly „Even Flow“, „Alive“ a „Jeremy“, které jsou dnes nerozlučně spjaté s grungeovým hnutím, ovšem přežívají jako neopakovatelné hymny jedné generace i vně této škatulky, kterou kapele někdo hodil na triko, protože se mu to s úspěchem i jiných formací tak nějak více hodilo do krámu. Všechny se nakonec staly úspěšnými singly, ačkoliv na singlové politice kapele až tolik nezáleželo a představily PEARL JAM v tom nejlepším světle – vroucný Vedderův přednes, texty naplněné příběhy, pocity deprese, sociálním zmarem a nepochopením, na jejichž pozadí neklidně pulzovala hutná kytarová masa.
Tak třeba song „Alive“ vypovídá skutečný příběh, kdy se Eddie Vedder v době svého dospívání dozvěděl, že jeho otcem je někdo jiný, něž člověk, kterého do té doby za otce považoval. Téma zneužívání je vlastní další skvělé písni – „Jeremy“, začínající komorními akustickými tóny a pomalu se rozjíždějící do obrovského finále. Další legendární kusy v nichž vynikla neopakovatelná atmosféra nahrávky, jakoby drcená skrze vše pohlcující mlžný opar, jsou právě pomalé věci jako - „Black“ (vynikající propojení ústřední linky s klavírem), „Garden“ (erupce kytarových figur) nebo „Oceans“ (akustika poháněná duněním tympánů a nad vším znovu dechberoucí Vedderův hlas).
Album „Ten“ sice odstartovalo svou pouť už na sklonku léta roku 1991, ale do povědomí se dostalo až o půlroku později na počátku roku 1992, díky zvyšujícímu se zájmu o seattleskou scénu. Tento zájem nastartovalo album „Nevermind“ od jisté NIRVANY, tou dobou plenící všechny hitparády a žebříčky úspěšnosti. Brzy přišel čas na zviditelnění SOUNDGARDEN a právě PEARL JAM, o rok později ALICE IN CHAINS, takže brzy jsme byli svědky doslova nové rockové revoluce. Osobně mám pocit, že tak důležitých alb, jako je právě tohle, za posledních dvacet let příliš nevyšlo, a tak jej řadím nejen na vrchol diskografie PEARL JAM (zde jasně vyčnívá), ale rovněž mezi nejzásadnější milníky rockové hudby posledního čtvrtstoletí.
Jedno z posledních rockových alb mající sílu a schopnost měnit chod hudebních dějin. Čarokrásná záležitost.
Eddie Vedder
- zpěv
Steve Gossard
- kytara
Mike McCready
- kytara
Jeff Ament
- baskytara
Dave Krusen
- bicí
1. Once
2. Even Flow
3. Alive
4. Why Go
5. Black
6. Jeremy
7. Oceans
8. Porch
9. Garden
10. Deep
11. Release
Gigaton (2020)
Vault 9: Live In Seattle 12/8/93 (2019)
Let`s Play Two (Live/Original Motion Picture Soundtrack) (2017)
Lightning Bolt (2013)
Backspacer (2009)
Live At The Gorge 05/06 (2007)
Pearl Jam (2006)
Benaroya Hall - October 22nd 2003 (2004)
Live At The Garden (2003)
Lost Dogs (rarity) (2003)
Riot Act (2003)
Binaural (2000)
Live On Two Legs (1998)
Yield (1998)
No Code (1996)
Vitalogy (1994)
Vs. (1993)
Ten (1991)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Epic / Sony Music
Stopáž: 53:24
Produkce: PEARL JAM a Rick Parashar
Studio: London Bridge Studios, Seattle (USA)
Raději Vitalogy (hlavně proto, že se k němu pojí část mého dospívání). Ten jsem objevil až později.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.